-

Průzkum zlatnických technik a restaurátorský průzkum korunovačních klenotů

Andrej Šumbera

Průzkum Českých korunovačních klenotů v letech 1998 a 2002 byl zaměřen na způsob a úroveň zpracování zlatnických technik, zjištění eventuálních poškození a stanovení případných pozdějších úprav. K dokumentaci byly využity optické mikroskopy s fotozařízením a digitální fotoaparáty, nedestruktivní analýzy prvkového složení byly provedeny metodami rentgenové fluorescenční analýzy (RFA) a energiově disperzní elektronové mikroanalýzy (EDA). Podrobným průzkumem prošly v roce 1998 Svatováclavská koruna, korunovační jablko a žezlo, v roce 2002 Korunovační kříž.

Významným příspěvkem při získávání nových informací o použitých zlatnických technikách a opracování kamenů bylo zapojení moderního mikroskopu s fotozařízením. Průzkum a dokumentace na podzim roku 1998 umožnily mj. přesnější určení některých technologií a posouzení řemeslných odlišností. Dokumentace také poodhaluje krásu detailů, které nelze spatřit prostým zrakem. Nejzajímavější výsledky přineslo využití mikroskopu při určení opracování safírového křížku Svatováclavské koruny: detailní snímky umožnily podrobné studium techniky řezby tvrdého kamene (obr. 1, obr. 2, obr. 3). Zajímavý je také mikroskopický pohled na leštěnou plochu zlatého povrchu (obr. 1, obr. 2, obr. 3), kdy je možné pozorovat stopy lešticího nástroje. Podle způsobu vykrytí leštěné plochy lze například vystopovat postup sestavování koruny. Vizuálně vděčný je pak především pohledový průnik do vnitřního světa drahokamů (obr. 1, obr. 2, obr. 3, obr. 4, obr. 5, obr. 6). Pozornému studiu neušly ani spoje Svatováclavské koruny: nýtování, závlačky (obr. 1, obr. 2, obr. 3) a další prvky. Na snímcích lze pozorovat přenýtování v důsledku změny kompozice koruny, provedené v období na sklonku života Karla IV.

Nesmírně zajímavé je studium cizelérské práce na královském žezle a jablku (obr. 1, obr. 2, obr. 3, obr. 4). Obě mistrná zlatnická díla nepochybně vznikla ve stejné dílně. V mikroskopu můžeme pozorovat jednotlivé údery jemného cizelérského nářadí – čakanů, jejichž různé profily nádherně prokreslují především výjevy na obou polokoulích jablka. Také jemné detaily techniky emailování na jablkužezlu vypovídají, že jde o významné renesanční zlatnické skvosty, porovnatelné např. s korunou císaře Rudolfa II. z roku 1602 nebo s o deset let mladším říšským jablkem ve vídeňské klenotnici.

Vzrušující prací bylo i studium Korunovačního kříže, které proběhlo v roce 2002. Při restaurátorských úpravách, které sledovaly lepší zabezpečení celkové statiky kříže a soudržnosti komponentů, jsme měli možnost pořídit velmi podrobnou dokumentaci. Ze 700 digitálních fotografií zaujmou nejvíce snímky detailů mistrně provedených řezeb do kamene – kamejí (obr. 1, obr. 2, obr. 3, obr. 4, obr. 5). Unikátní jsou snímky vnitřku křížepohledy na relikvie, které budou po uzavření schránek dlouhé desítky let nedostupné. Důmyslně vystavěný kříž také přímo vybízel k pořízení záběrů dokumentujících jeho estetické kvality (obr. 1, obr. 2, obr. 3) a krásu použitých drahokamů.

Při průzkumu Korunovačního kříže byly provedeny nedestruktivní analýzy ke stanovení ryzosti zlata (obr. 1, obr. 2) na několika částech a složení dalších použitých slitin. Podrobné vyhodnocení získaných dat je teprve připravováno.

Zlatnické techniky použité na svatováclavské koruně

Při popisu zlatnických technik použitých na takto významné a jedinečné památce se nelze vyhnout zmínce o celkovém výtvarném zpracování a poukazu na okolnosti provázející vznik koruny po ideové stránce. Jaké asi byly představy Karla IV., mladého muže teprve se připravujícího na královskou cestu, o tvaru a symbolice koruny? V jakém okruhu vzdělanců byly formulovány požadavky estetické, státoprávní a liturgické? Přesnou odpověd’ asi nedostaneme, ale pokusme se o rekonstrukci, byť s mnoha otazníky. To nám lépe umožní pochopit zlatnické zpracování koruny.

Vizuální čitelnost, dojem vznešenosti a vzácnosti

Ke ztvárnění nejvýznamnějšího symbolu království Karel IV. přistoupil se znalostí mnoha královských korun a korunovačních ceremoniálů, neboť navštívil četná panovnická sídla Evropy. Z těchto cest musely pramenit důležité poznatky formující přístup k tvorbě Svatováclavské koruny. Její vynikající řešení je založeno na poznání, že silné vyznění ideje a symbolu koruny, účinné v podmínkách korunovačního obřadu, lze docílit jednoduchým, přesto ale vizuálně výrazným tvarem. A nejen to, tento symbol bylo třeba dále využít na pečetích, mincích, ilustracích či na sochařských dílech, kde je nezbytná stylizace; dnešními slovy bychom řekli, že jde o úspěch značky – loga. Nadčasovou úspěšnost Karlova záměru můžeme cítit dodnes: symbol české koruny je nezaměnitelný a nepřehlédneme jej ani na mnoha dnešních grafických produktech.

Vraťme se k otázce vizuálního efektu koruny, cíleného i na větší dálku – to je logický požadavek, protože při korunovačním obřadu většina účastníků pozorovala děj ze vzdálenějšího místa. V této rovině lze korunu vnímat jako dobře zpracovaný sochařský celek využívající výrazných, jednoduchých tvarů, celek s čitelnou ideou i kresbou. Monumentální, vznešeně strohé řešení přesto umožňuje působivé efekty, které jsou docíleny důmyslnými proporcemi koruny. Kameny se díky způsobu uchycení jakoby vznášejí nad zlatou plochou (obr. 1, obr. 2, obr. 3, obr. 4), ve které se působivě odráží hra barev kamenů a odlesků osazen, celkový efekt je obohacen odlesky vnějšího světla (obr. 1, obr. 2, obr. 3). Pokud vezmeme v potaz případný pohyb koruny či pohyb světel v katedrále, vše se ještě umocní a stane se působivou vizuální hrou. Vedle této důmyslné optiky je pochopitelně nutné neztratit ze zřetele nezbytné reprezentační vlastnosti koruny – jde o požadavek využití nejvzácnějších materiálů, které jsou adekvátně dávány na odiv. Kromě zlata se uplatňují především nesmírně cenné kameny: leštěné velké plochy drahokamů jsou vizuálně efektní (obr. 1, obr. 2), nádherně podtrhují jejich barevnost a umožňují světelnou hru. Správný tvar osazen a jejich reflexe ve zlaté ploše koruny vytvářejí kolem drahokamů dojem svatozáře.

Kompozice kamenů

Lilie vystupující z čelenky jsou osazeny pěticemi kamenů, pouze na lilii předního dílu jsou, vzhledem k umístění velikého středového rubelitu, kameny jen čtyři. Protilehlé dvojice lilií sjednocují kameny stejné barevnosti: červené na straně čelní a zadní, modré na bočních liliích. Koruna tak působí výrazně a vyvá ženě, což by méně promyšlený barevný shluk kamenů neumožňoval. Na samotné linii čelenky (obroučky) koruny se kameny obou barev pravidelně střídají a rytmus je ještě umocněn střídáním větších a menších kamenů – větší safíry střídají menší červené kameny. O detailní promyšlenosti kompozice svědčí následující poznatek. Na čelní straně vychází střídání kamenů na čelence tak, že velký kámen je osazen uprostřed a po stranách jsou menší kameny; v opačném případě by dva velké tmavé safíry po stranách panovníkovi vlastně „zdvojovaly oči“. Umístění obrovského safíru uprostřed na čelence lze intuitivně vnímat jako Boží oko.

Na zadním dílu koruny najdeme další kompoziční zajímavost: ve spodní řadě jsou osazeny dvě pětice menších červených kamenů, které se právě díky soustředění na místě stávají rovnocennými prvky v kompozičním rytmu. Je pravděpodobné, že zde byly využity některé z menších kamenů původní kompozice koruny.

Při uspořádání kamenů Svatováclavské koruny byl symbolický význam nepochybně na prvním místě. Českou korunu nelze vnímat pouze jako osobní královskou korunu – je vlastně relikviářem, v němž byl uložen ostatek trnové koruny. Byla věnována sv. Václavu, českému světci a patronu země, a měla trvale spočívat na hlavě jeho zlaté busty, z níž měla být snímána jen ke korunovaci nového krále a při velkých církevních svátcích.

Právě uvedené poznatky o kompozici a optických vlastnostech koruny jsou důležité pro popis užitých zlatnických technik, který následuje – dostatečně totiž vysvětluje vynechání efektu drobného dekoru. Je třeba zdůraznit, že na koruně jsou záměrně vynechány zdobné techniky jako email, cizelérské dekory, filigrány, zrnkování či rytý dekor, neboť ty by velkolepý koncept Svatováclavské koruny narušovaly.

Použité zlatnické technologie

Konstrukce a materiál

Koruna je zhotovena z poměrně tenkého zlatého plechu – cílem byla nepochybně nevysoká váha klenotu a z tohoto požadavku vychází konstrukce a použití jednotlivých technik zlatnického zpracování. Díly čelenky jsou vykrojené plechu silného jen 0,6 až 0,8 mm (měřeno na šesti místech); již při síle 1 mm by přitom celková váha materiálu stoupla přibližně o 600 g a král by musel na hlavě nést tříkilové závaží! Tenký plech zpevňuje správná konstrukce a především kraj lemovaný připájeným drátkem, zespodu zploštělým. Jde o tradičně používaný zlatnický způsob, jak vizuálně zvýraznit tenkou hranu a zároveň ji zpevnit.

Spoje

Celá Svatováclavská koruna je z technického hlediska důmyslná stavebnice – jednotlivé díly jsou spojeny stěžejkami a po vyjmutí závlaček je lze poměrně snadno rozpojit. Základní díly tvoří čtyři části: čelní, pravá, levá a zadní. Spoj je veden vždy celou výškou obroučky (čelenky) v místech mezi liliemi. Kamáry jsou tvořeny dvěmi zkříženými zlatými pásy a k základním dílům jsou opět uchyceny stěžejkami, a to u paty lilií na zadní ploše. Poslední samostatný díl se nalézá na vrcholu kamár; zde vztyčený křížek je uchycen rovněž závlačkou. Koruna je typickým dílem gotického zlatnictví, pro které jsou důmyslné spoje příznačné a často se stávají součástí celkového výtvarného řešení i zdobným prvkem.

Osazení

Nejpůsobivějšími zlatnickými detaily, které rozehrávají vizuální děj Svatováclavské koruny, jsou osazny s uchycenými kameny. Z podstavečků ve tvaru nízkých pyramid s většinou čtvercovými základnami vyrůstají kalichovitá lůžka; kameny jsou tímto způsobem působivě vyzdviženy nad základní plochu čelenky (obr. 1, obr. 2, obr. 3), která neztrácí na své monumentálnosti, protože kameny se nad ní jakoby vznášejí. Obvod kamene obvykle přesahuje hranu lůžka osazny, takže vyniká objem a plocha drahokamu. Tvar, výška, vysunutí vnější hrany lůžka či velikost základny se různí, přičemž individuální stavba osazen sochařsky citlivě dolaďuje rozmístění kamenů – vyrovnává jejich výšku, případně kompenzuje rozdílnou velikost. Použití typu osazny se zdvojenou vnější hranou lze vysvětlit snahou o optické rozšíření menšího kamene a o jeho vysunutí do potřebné výšky, aby nezapadl mezi výraznějšími sousedy. Jedinečné je osazení obrovského rubelitu na čelní straně: je uchycen pouze třemi dlouhými „drápy“, takže leštěný přirozený valoun nepravidelného tvaru plně vyniká i z bočních pohledů.

Čelní strana má ještě jednu zajímavost: dodatečné zkrácení osazen ve spodní řadě na obroučce, kde jsou části čtverhranných podstavečků uříznuté. Důvod této úpravy byl ryze praktický: původně příliš vysunuté kameny se nacházely v zorném poli panovníka, což bylo nepochybně při ceremoniích nepříjemné.

Osazny jsou sestaveny z tenkého zlatého plechu, ještě tenčího než pláty lilií, pravděpodobně o síle 0,5 až 0,6 mm (nelze přesně změřit). Drápky (obr. 1, obr. 2), které kameny drží, vyrůstají z boční části osazny. Ve zmíněném půvabném efektu svatozáře kolem kamenů vytvářejí osazny na lesklé ploše koruny světelné paprsky.

Kamáry

Dva oblouky, které křížem spojují protilehlé lilie, jsou tvořeny zlatými pásy, na nichž jsou uchyceny jemné zlatnické prvky tvaru obdélníka (8 kusů) a čtverce (4 kusy). Na první pohled se liší od celku koruny, jejíž pojetí je vznešeně strohé, monumentální; na kamárách můžeme naproti tomu pozorovat jemnou zdobnost zpracování dílů, např. využití zrnkového dekoru na hranách. Díly byly původně částmi zdobného pásu zhotoveného v Paříži, který obdržela jako svatební dar Karlova první manželka Blanka z Valois. Na obdélníkových článcích je vždy uprostřed osazen větší kámen uchycený drápky, který po stranách lemují napevno fasované dvojice menších kamenů. Barevná kombinace je opět vyvážená: pokud je středový kámen červený (spinel), je lemován zelenými drahokamy (smaragdy), a obráceně. Čtvercový článek tvoří středový kámen a perly v rozích. Kamáry jsou k liliím uchyceny stěžejkami.

Jak byl vyleštěn zlatý povrch koruny

Důležitou součástí celkového dojmu z koruny je efekt reflexe zlatých ploch. Finální úprava zlatého povrchu byla provedena ocelovým hladítkem; jde o tradiční techniku, kdy tahem přitlačeného hladítka dojde k uhlazení povrchu – lesk povrchu tvrdého hladítka se tahem obtiskne do leštěné plochy, přičemž dojde k zahuštění a uzavření pórů v povrchu hlazeného materiálu a docílí se vysokého lesku. Tato úprava je příznivá ještě v dalším ohledu: stopy hladítka zanechávají charakteristický mírně zrnitý třpyt, nenapodobitelný jinou technikou leštění.

Práce zlatníka

Pokusme se navštívit středověkou zlatnickou dílnu, ve které Svatováclavská koruna vznikala. Zlatníci v té době prý sídlili v místech dnešní Zlaté uličky na Pražském hradě. Jak už jsme naznačili, konkrétní práci zlatníka předcházelo řešení ideové, doprovázené adekvátním kompozičním návrhem koruny. Ideové řešení tak veledůležitého díla se rodilo nepochybně v úzkém okruhu osobností kolem Karla IV., avšak již výběr kamenů musel být konzultován se zlatníkem, který tím vstoupil do tvorby koruny a posoudil možnosti způsobu uchycení kamenů. Zvolené drahokamy a perly pak byly nejspíše zkušebně osazeny na maketu koruny a po zpřesnění kompozice kamenů a způsobu uchycení se přistoupilo k vytvoření osazen. Každá z nich je zhotovena individuálně, aby zohlednila tvar kamene a výškou a profilací dotvořila celkovou kompozici. Dá se předpokládat, že již v osaznách uchycené kameny byly ještě jednou vyzkoušeny na maketě ke kontrole a doladění kompozice. Teprve potom byly zhotoveny díly koruny ve tvaru lilie a osazny s kameny byly k hotovým dílům uchyceny pomocí nýtů. Finální kompletace spočívala ve spojení čtyř lilií, příčně propojených oblouky (kamárami), na nichž byl na závěr ve zkřížení na vrcholu vztyčen křížek. Tyto díly jsou snadno rozpojitelné.

Broušení kamenů

Na Svatováclavské koruně jsou umístěny krásné a nesmírně vzácné drahokamy. Pocházejí z různých nalezišť a z různých dob a většinou mají starší historii, například vrtané safíry byly nalezeny na Cejlonu (Srí Lance) a jejich šperkařské využití může být dlouhé řadu tisíciletí; původně byly navlečené na šňůře. Všimněme si tvaru většiny kamenů: zřetelná je snaha o maximální možné zachování hmoty, kdy nejnutnější vybroušení nalezeného valounu zachovává jeho oválné tvary.

Z historického hlediska by bylo zajímavé sledovat osudy kamenů, to, na jakých starších zlatnických skvostech byly již dříve využity. Zatímco zlato šperků se často přetavovalo do jiných klenotů, velmi vzácné kameny putují historií obvykle nezměněny, protože další úpravou by přicházely o svoji největší hodnotu, o celkový objem. Proto nelze předpokládat, že tyto vzácné kameny byly broušeny v pražských dílnách – zde mohly být pouze přeleštěny či drobně upraveny. Výjimkou jsou kameny vykazující náznaky broušení do fazet, tehdejší novinky, která se objevila až po roce 1370 – ty již mohly být upravovány v pražské dílně. Safírový křížek je byzantská práce a původně byl závěsný – má potlučenou přední stranu, pravděpodobně od dalších kamenů, které tvořily šňůru, na níž byl zavěšen. Zadní strana křížku je dobře vyleštěna na rovném brusu, tzv. hladině, což kontrastuje se stranou přední; zjevně jde o pozdější úpravu, velmi pravděpodobně provedenou v Praze před osazením do Svatováclavské koruny. Zajímavý je zbytek kamenářského tmele uchycujícího materiál při broušení, který je patrný na detailní fotografii.

Nejzajímavější výsledky průzkumu koruny

Úprava koruny

Po získání dalších vzácných kamenů a také po posunu názoru na ideu koruny došlo na sklonku života Karla IV. k její úpravě. Domněnku, že k úpravě mohlo docházet etapovitě, postupnou výměnou kamenů, vyvrací výsledná velmi dobrá barevná a kompoziční vyváženost, které se dalo docílit pouze sejmutím všech kamenů a jejich novým citlivým rozmístěním. Díky způsobu uchycení osazen pomocí nýtů byla výměna kamenů a změna kompozice vcelku snadno proveditelná: obešla se bez zásahů typu pájení v ohni, které by degradovaly lesk a bylo by nutné provést nové leštění povrchu a demontáž kamenů z osazen, jež by žár v ohni nevydržely. K zásadnější opravě došlo pouze na předním dílu, kde více změn kompozice kamenů natolik poznamenalo plochu čelenky, že opravy byly provedeny prací v ohni; četné skrumáže děr byly vyspraveny připájením dvou nových plechů na zadní ploše dílu, aby nové osazny bylo možné kvalitně uchytit. Na předním dílu koruny můžeme pozorovat rovněž odlišný charakter leštěné plochy: zatímco u ostatních dílů je zachováno původní leštění ocelí v poměrně plynulých podélných tazích, na předním díle jsou tahy leštění vedeny různými směry. Poznatky tohoto druhu jsou průkazným svědectvím opravy předního dílu.

Opracování safírového křížku

Ve výřezu zlatého křížku je uchycen rytý safírový křížek s motivem Ukřižování. Tato kamej je považována za byzantskou práci, což potvrzuje technika zpracování (obr. 1, obr. 2, obr. 3). Podle fotodokumentace pořízené mikroskopem můžeme nyní určit způsob opracování safíru. Jde o techniku shodnou s tradiční řezbou gem, kdy je k odebrání hmoty materiálu a následné jemné modelaci užito rotačního brusného kotoučku z mědi. Ten je umístěn na hřídeli zpravidla roztáčené lukem a podsypáván brusným materiálem, v případě tvrdého safíru diamantovým práškem. V literatuře často citované tvrzení o opracování safíru technikou vyškrabávání diamantem jakožto celoživotní práci rytce je zcela zavádějící. Také často uváděná zmínka o tom, že brusiči nepoužívali lupy, ukazuje na hrubou neznalost autora.

Zmínka o uložení relikvie

Některé prameny o Svatováclavské koruně se zmiňují o uložení drobné částečky trnu z trnové koruny Krista do provrtaného očka safírového křížku, případně o možnosti umístění relikvie v dutině zlatého křížku kolem něj. Při podrobném ohledání vnějších i vnitřních bočních stěn není patrný vstup do dutiny, který by tuto domněnku potvrzoval. Pravděpodobnou se jeví spíše možnost umístění relikvie – malého úlomku trnu – v provrtaném otvoru v horní části původně závěsného safírového křížku. Na detailní mikroskopické fotografii však žádná částečka není patrná; stín viditelný v horní části křížku je způsoben nečistotou na stěně dutiny. Nicméně dutina vrtu uložení zmíněné relikvie umožňovala.

Zmínka o safíru

Staré inventáře dále uvádějí zmínku o safíru, který původně tvořil podstaveček křížku. Pokud tento safír existoval, musel být vrtaný a otvorem musel procházet trn uchycující křížek ke koruně. Tento poněkud komplikovaný způsob konstrukce mohl zapříčinit rozlomení safíru – i při menším nárazu do křížku by došlo k ohnutí trnu a následným tlakem mohl být safír rozlomen. Dnešní uchycení křížku není zcela zdařilé: pokud sledujeme celkovou linii koruny, napadne nás, že křížek je nepatrně níže, než by bylo optimální; při pohledu z horizontu perel v horních částech lilií je safírový křížek mírně zakrytý (pohledově utopený) a mohl by být alespoň o 10 mm výše. Právě takovéto výšky mohlo dosahovat provedení s dnes chybějícím safírem.

Zlatnické prvky umístěné na kamárách

Poznatek dr. K. Otavského, že k výzdobě kamárových dílů bylo druhotně použito dílů ozdobného pásu první ženy Karla IV. Blanky z Valois, který dostala jako svatební dar, lze podpořit dalšími argumenty. Samotný způsob zlatnického zpracování je odlišný (ozdobnější) a také výsledky analýz použitého zlata ukazují na jinou slitinu než na samotné koruně. Že šlo o pás, to jednoznačně dokazuje spojení dílů pravoúhlé kompozice ohebným stěžejkovým systémem, který lze aplikovat pouze u pásů, nikoliv např. u závěsů. Dalším podpůrným argumentem je rekonstrukce délky pásu, která odpovídá útlému dívčímu pasu. Pokud vezmeme v úvahu, že osm obdélníkových dílů umístěných na koruně se původně pravidelně střídalo s menšími čtvercovými prvky a že celý pás nutně doplňovala spona, vychází sečtená délka přibližně 60 cm; v době sňatku přitom bylo Blance z Valois pouhých sedm let.

počet návštěvníků stránek:

 – Počítadlo.cz           Provoz webu zajišťuje www.internetportal.cz